Evropská unie získává vlastní bezpečnostní rozměr pozvolna od počátku 90. let. Za hlavní ideu vytváření bezpečnostní politiky bylo možné považovat posilování transatlantické spolupráce, doplňování NATO a nebudování konkurenční organizace, velitelských a plánovacích struktur.
Na takové politice se až dosud shodly nejdůležitější evropské vojenské mocnosti, tedy Francie, Velká Británie a Německo. Jak se v této souvislosti jeví nedávná jednání Francie, Německa, Belgie a Lucemburska na "pralinkovém" minisummitu v Bruselu koncem dubna 2003? V politické rovině se účastníci jednání shodli na důkladnějším sjednocování stanovisek k bezpečnostním otázkám a nutnosti navýšit obranné výdaje. Otevřen byl také problém doplnění integračního procesu o závazky ke kolektivní obraně.
Ve vojenské rovině chtějí do konce příštího roku zřídit plánovací a velitelské struktury v rámci EU, které umožní provádět vojenské operace nezávisle na Severoatlantické alianci - pokud se k tomuto kroku Evropská unie rozhodne. Kromě toho má být do roku 2004 zřízeno "evropské velitelství vzdušného transportu", kterému by byly pozvolna podřizovány mnohonárodní kapacity.
Dlouhá léta úspěšně fungující německo-francouzská brigáda by byla doplněna o belgické a lucemburské jednotky a stala by se jádrem "evropských sil rychlého nasazení" použitelných jak po ryze "evropské linii" v rámci EU, tak případně po "transatlantické" linii v rámci NATO. Uvedené země se shodly také na potřebě užší koordinace ve zbrojním průmyslu, posílení ochrany proti zbraním hromadného ničení a užší spolupráci při výcviku vojenských jednotek.
Evropané se v 90. létech vícekrát přesvědčili, že - přes mnohé předpovědi převážně antimilitaristicky naladěných intelektuálů - vojenská síla zcela nepozbyla významu jako nástroj zahraniční politiky.
Zatímco se Američané soustředili na radikální restrukturalizaci armády a přistoupili pouze na mírné omezení obranných výdajů, které v současnosti opět navyšují, Evropané vybírali mírové dividendy a jejich vojenské schopnosti (již tak nevhodně strukturované) se dále zhoršovaly.
Evropské armády mají výrazné nedostatky ve schopnosti strategické přepravy, v systémech spojení a velení, logistickém zabezpečení, strategickém průzkumu, přesně naváděné munici, schopnosti jednotek přežít na moderním bojišti, vybavení vojáků ochrannými prostředky. První varování přišlo v období "balkánských válek", které se nevojenskými prostředky nedařilo zastavit. Antimilitaristické demonstrace v evropských metropolích se minuly účinkem.
Teprve omezené použití vojenské síly přivedlo válčící strany za jednací stůl. Druhým a mnohem důraznějším varováním bylo Kosovo, kdy hlavní roli při vojenském řešení krize sehráli Američané, přestože občanská válka mezi Srby a Albánci nejvíce ohrožovala Evropany. Třetí lekci dostali Evropané nedávno.
Sovětským svazem, Francií, Čínou, ČSSR, Polskem a dalšími státy vyzbrojená a vycvičená irácká armáda, která měla bojové zkušenosti, byla smetana Američany, Brity, Australany a Poláky rychleji, než očekávali i ti největší optimisté. Pomůže tedy iniciativa čtyř zemí odstranit vojenskou slabost Evropanů? A je to vůbec jejím cílem?
Výsledky "pralinkového" minisummitu přinášejí především budování nových organizačních struktur. Zde jsou závěry a stanovené cíle poměrně jednoznačné a není složité prověřit jejich dosažení. Jakmile jde o konkrétní zlepšení vojenských schopností, jsou vyhlášené záměry vágnější a velice skromné.
Sporné je, zda uvedená iniciativa napomůže pokroku při budování Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Francie, Německo, Belgie a Lucembursko netvoří samy o sobě ani dnešní EU a již vůbec ne Evropu. Některé členské státy unie se k iniciativě staví pozitivně, například Řecko, některé neutrálně (Itálie) a jiné spíše odmítavě (Velká Británie, Španělsko a Nizozemsko).
Také postoje kandidátských zemí jsou nejednoznačné, ovšem spíše rezervované a opatrné. Přitom platí, že budovat Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku, tedy "evropskou" v pravém smyslu slova, bez širokého konsensu všech současných i budoucích členských států EU bude možné jen stěží.
Svým načasováním budí iniciativa spíše dojem, že je motivována vzdorem proti Americe a je zaměřena na oslabení NATO. Tato strategie je sice možná populární v Paříži a rudo-zeleném Berlíně, ovšem nikoli v Londýně nebo Varšavě.
Ze Spojených států a centrály NATO se přirozeně ozvaly zcela zřetelné obavy z oslabování transatlantického bezpečnostního partnerství. Představená iniciativa totiž narušuje dosavadní strategii nezdvojování existujících vojenských struktur NATO strukturami EU a nepřináší výrazný pokrok při odstraňování evropských vojenských deficitů.
Autor je politologem
na Vojenské akademii v Brně