Na začátku je radost jedné velké firmy. Na konci může být změněná daňová mapa Evropské unie. Evropský soudní dvůr (ESD) vyhověl žalobě britského obchodního řetězce Marks & Spencer, že platné britské právo odporuje právu Evropských společenství. Podle ostrovních pravidel si nemůže společnost se sídlem ve Velké Británii snižovat domácí hrubý zisk, a tím i svou daňovou povinnost, odpočtem ztráty některé ze zahraničních poboček. "Toto nesmějí státy v žádném případě zakazovat," rozhodl dvůr v Lucemburku. A upřesnil, že státy mohou svým podnikům v tomto počínání bránit, ale pouze v situaci, kdy ztráty zohlední finanční úřady v místě působení pobočky. To je přesně to, co se nestalo Marks & Spencerovi.

Jeho příběh má začátek na konci 90. let, kdy se německé a francouzské pobočky tohoto maloobchodního kolosu topily v červených číslech. Mateřská firma, která je registrována ve Velké Británii, proto chtěla využít jednoho z nástrojů tamní daňové legislativy a započítat do daňového základu ztrátu dcer ve výši 150 milionů eur. Finanční úřad to odmítl. Britský soud, na nějž se Marks & Spencer obrátil, dospěl k názoru, že tento postup je možné použít jen u firemní ztráty, která vznikla na britské půdě. Neúspěšný stěžovatel tak zaplatil na daních o dvacet milionů liber více, než si představoval. Boj však nevzdal a obrátil se na ESD. Zastání našel u generálního advokáta Miguela Poiarese Madura.

Ten letos v dubnu usoudil, že ustanovení, které obecně brání mateřské firmě, aby účtovala ve svém hospodaření mínusy zpoza hranic, je prohřeškem proti unijní svobodě usazování společností, která je součástí volného pohybu služeb. A že tento předpis ve svém důsledku podkopává fungování vnitřního trhu. Eurosoudci mu teď dali za pravdu, včetně souhlasu se zpětnou náhradou způsobené finanční újmy.

Aktuálním verdiktem kauza Marks & Spencer ani práce dvora nekončí. S podobnými nároky jako britský podnik klepou na soudní dveře v Lucemburku další tři stovky nadnárodních firem. Jsou mezi nimi jména jako PepsiCo či Caterpillar. Chtějí totéž - vysoudit na státech, v nichž jsou zapsány, vrácení zaplacených daní. Někteří analytici odhadují požadovanou částku na 30 miliard eur.

To je jen kapka v moři se srovnání se zemětřesením, jaké může vynesený rozsudek a jeho možné obdoby ve finále způsobit. Tím, kdo se zachvěje, bude daňová politika EU.

Protože jestli výrok eurosoudců otevírá něčemu zadní vrátka, je to daňová harmonizace. Tu odmítají třeba Dánsko a Británie, protože nechtějí, aby jim evropské orgány nařizovaly, jak se mají v daňových otázkách chovat. To nyní soudní dvůr udělal. Na pořadu žalob je navíc případ britského výrobce cukrovinek a nápojů Cadbury Schweppes, jemuž vadí, že ho Spojené království nutilo zdaňovat příjmy irských dcer podle britských pravidel a znemožňovalo mu využít nízkých daňových sazeb u ostrovních sousedů. Pokud vyhraje i Cadbury, propadnou se daňové příjmy národních rozpočtů v EU zhruba o 700 milionů eur. Země s vysokými daněmi jako Itálie či Německo mohou podle některých odhadů dokonce přijít až o miliardy. Nehledě k tomu, že jsou-li tyto a pár dalších zemí na štíru s rozpočtovou disciplínou, jak si ji představuje Pakt stability, mohou se rázem ocitnout v ještě větších potížích.

Výsledné předpovědi jsou přesto spíše optimistické: rozpočty možná o nějaké peníze krátkodobě přijdou, ale celkové zlepšení podnikatelského prostředí na vnitřním trhu, jemuž mohou soudní nálezy ve prospěch ukřivděných firem pomoci, povedou k vyšším ziskům. A tím i k vyšším daním.

Související