Dohoda o sedmiletém rozpočtu na léta 2007-13, které se podařilo dosáhnout v půli prosince, poněkud vylepšila náladu v Evropské unii a zabránila, aby se propadla do hluboké politické deprese. Přesto se bude v Bruselu na rok 2005 vzpomínat jako na "annus horribilis", rok, kdy se po euforii z velikého rozšíření (2004) vývoj společenství zadrhl a kdy byly poprvé naléhavě nastoleny otázky jeho další existence. 
Negativní výsledky francouzského a nizozemského referenda o euroústavě přišly v květnu a červnu jako blesk z čistého nebe a přiměly šokované politické elity k chaotickému sebezpytování. Odkryly propast mezi politiky a voliči, závažnou neschopnost komunikovat a z toho plynoucí ztrátu přitažlivosti evropské integrace jako zdroje jistoty a blahobytu pro občany, zejména ve "staré" části EU, tedy původní "patnáctce".
Průzkum Eurobarometr na konci roku odhalil, že pouze polovina obyvatel EU považuje nyní členství své země v ní za dobrou věc. Opačný názor má sice jen 16 procent, ale roste počet těch, kdo nevědí, zda je to dobré nebo špatné, nebo je to nezajímá. Pozoruhodně si ovšem celých 63 procent myslí, že by EU měla mít nějakou ústavní smlouvu, aby lépe fungovala.
Ke krizi přispívá nepříznivá ekonomická situace
Mizerná nálada plyne podle převažujícího názoru ze stagnace velkých západních ekonomik a z rostoucí nezaměstnanosti. Počet lidí bez práce překročil symbolické hranice - v Německu pět milionů, ve Francii deset procent. Při hledání viníků došlo nejen na globalizaci, ale mnohdy také na EU - za to, že rozšířením dopustila stěhování podniků do nových zemí, nebo že liberálním přístupem ke světovému obchodu ohrožuje tradiční odvětví doma.
Místo hledání společné odpovědi na tyto strachy se vlády členských zemí po celý rok přely o to, kdo kolik dá na příští hospodaření EU a kdo z něj kolik dostane. Střet "pětadvaceti egoismů", nechuť bohatých podílet se na rozvoji těch chudších umocnily dojem rozkladu, který dále posilovalo nedodržování "paktu stability" hned pěti z 12 členů "eurozóny".
Rozpočtový kompromis byl na dosah ruky v červnu, kdy ho však britský premiér Tony Blair zmařil z převážně
vnitropolitických důvodů. V prosinci nakonec sám jako předseda EU vybojoval velmi podobný výsledek. EU bude v sedmadvaceti (od roku 2007 se počítá s Bulharskem a Rumunskem) hospodařit sice s méně penězi než dosud, noví členové si však nestěžují, protože budou mít tak jako tak co dělat, aby příjmy z pokladny EU spotřebovali.
Česká republika a Slovensko se ve finále vyznamenaly značnou smířlivostí. Zatímco Poláci a Maďaři bojovali do poslední chvíle a nakonec dosáhli zlepšení podmínek pro všechny nové země, Praha a Bratislava si spočítaly, že jim i původní nabídka bohatě stačí. Přitom opuštění limitu čtyř procent HDP pro příjmy chudších zemí z fondů EU (byl snížen na 3,41 procenta) považují odborníci za neblahý precedens.
Najdou se i pozitiva
Nebyly však jen těžkosti a chyby. Evropská unie hospodářsky rostla, i když ne moc rychle, především díky fungujícímu jednotnému trhu. Pokračovala liberalizace dopravy, telekomunikací a energetiky. Byla schválena řada významných zákonů, které posilují konkurenceschopnost unie jako celku i její průkopnickou ekologickou roli, v neposlední řadě zásadní chemická legislativa REACH. 
Evropská komise se nedokázala v prvním roce zcela prosadit jako motor počínání EU, i proto, že její předseda José Barroso vsadil na nesnadnou kartu posilování konkurenceschopnosti a modernizace sociální politiky. Ačkoli exekutiva unie nemá v těchto oblastech mnoho pravomocí, daří se jí pomalu vnucovat "lisabonskou agendu" na pořad národních vlád. Struktura příštího rozpočtu sice neodpovídá prioritám modernizace EU, což EK trpce kritizuje, i to však dokazuje, že jako vždy bude další vývoj klikatý a váhavý.
Navzdory potížím se vládám a institucím EU dařilo celkem účinně reagovat na teroristické řádění, naposledy v Londýně. Málokdo věřil, že se za pouhé dva měsíce povede schválit kontroverzní zákon o uchovávání údajů o telefonických spojeních; začalo také plodné uplatňování evropského zatykače. Předpokládaným tempem postupovala i "rozšiřovací" agenda - unie zahájila jednání s Chorvatskem a po velké při také s Tureckem, sblížila se se Srbskem a Černou Horou, s Bosnou a Hercegovinou a udělila status kandidátské země Makedonii.
Na konci roku tedy vypadá EU poněkud lépe než v polovině. Rok 2006 by se měl podle představ příštích předsedů Rakouska a Finska stát obdobím konsolidace, než se o rok dva později členské státy, komise a Evropský parlament opět pokusí prosadit novou základní smlouvu.
