Fondy rizikového kapitálu, které Česká republika založila z peněz darovaných Evropskou unií, se vymkly z kontroly státu. Policie kvůli tomu od loňského listopadu postupně rozdala deset obvinění. I když se někdo připletl do této aféry jen děsivou souhrou náhod, je zarážející, že s 229 miliony korun přísně účelově vázaných prostředků EU nakonec mohly hospodařit dvě nekvalifikované mladé ženy, jedna se středoškolským a druhá dokonce jen se základním vzděláním.

E06_0221.gif ()


EVROPSKÁ UNIE NÁM DAROVALA od roku 1994 přes 430 milionů korun na podporu malého a středního podnikání prostřednictvím rizikového investování. Měly se nalít do ohrožených regionů. Jak to udělat, když český právní řád tenkrát nic takového, jako jsou fondy rizikového kapitálu, neznal? A ke všemu je měl vytvořit stát.

Nakonec se zrodila dobová konstrukce, ve které se to dalo ustát. Stát vytvořil Nadaci pro rozvoj regionů, a teprve nadace založila samotné rizikové fondy. Na Západě je takový koncept běžný. Například slavné britské univerzity v Oxfordu a Cambridgi, kolem kterých se točí nejvíc evropského rizikového kapitálu, jsou z hospodářského hlediska nadacemi. Jenže v 90. letech to bylo Česko, kdo vysvětloval světu, jak se to má dělat správně, a tak v roce 1998 dokonce přišel zákaz, aby nadace podnikaly. Takže stát zahájil pro změnu likvidaci nadace.

Dnešní dramata okolo fondů se však rozehrála až v roce 2003, když na Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), tedy k zakladateli uvedené nadace, nastoupil jako náměstek unionista Petr Forman. Struktura nadace s fondy měla původně dvě větve. Uschlou tvořil Fond rizikového kapitálu. Na rozjezd obdržel přes 100 milionů korun, které však od té doby utopil v nepovedených investicích.

Druhou větev tvořily dva fondy, matka a dcera. V Regionálním podnikatelském fondu a jeho stoprocentní dceři, Českomoravském podnikatelském fondu, ležel lukrativní majetek. Oba fondy od počátku spravovala firma Czech Venture Partners pod vedením zkušeného zahraničního specialisty na rizikové investice Gijse Boota. Mezi ministerstvem a Bootem vypukly tvrdé spory, jak si vlastně správci vedli, a Forman nakonec správcovské firmě vypověděl smlouvu. Pro trestní kauzu se ukáže důležitý spor o výši správcovských odměn. Některé nároky správcovské firmy Forman odmítl a na konci minulého roku to skončilo u mezinárodní arbitráže, kdy správce žádá celkem 140 mil. Kč a asi bude mít dobrou pozici.

Rozhodující potom bylo, že od podzimu 2003 Forman prosadil plán zásadní transformace fondů. Spočíval v tom, že se přežilá struktura nadace a fondů konečně dolikviduje a všechna aktiva se slijí do nového subjektu, Regionálních fondů, který bude vyhovovat českému právnímu řádu a bude pro začátek převeden do vlastnictví státu, tedy MMR.

NA VÍCE ŽIDLÍCH. Záměry působí pěkně, ale policie je přesvědčena, že transformační plán byl od prvopočátku veden zločinným úmyslem. Pravým účelem transformace totiž prý mělo být ovládnutí majetku fondů osobami stojícími mimo strukturu Ministerstva pro místní rozvoj. Takové obvinění vypadá jako přitažené za vlasy - kdyby transformace neobsahovala sice milimetrovou, ale přece jen právní skulinu, která umožňovala fondy z dosahu MMR doopravdy vyvést.

Pro transformaci si Forman najal pražskou poradenskou společnost ILA bratří Dvořáků. O profesionalitě firmy nebyl důvod pochybovat. Starší Ivan se zabýval venture fondy už dříve v ČSOB a napsal o rizikovém kapitálu průkopnickou knihu. Mladšího Ondřeje, který zmíněný transformační plán vymyslel, předcházela pověst zkušeného krizového manažera.

První problém okolo ILA se vynořil, když poradce Ondřej Dvořák začal velmi rychle oba fondy jako likvidátor nebo jednatel i osobně řídit. Není jasné, nakolik si Forman, jako hlavní zodpovědná postava celé struktury, uvědomoval, že Dvořák z ILA začal radit Dvořákovi z fondů, tedy sám sobě. Honoráře za poradenství přitom šly z prostředků fondů, a nakonec tedy z peněz PHARE.

Dvojí angažmá jednoho muže na protějších stranách výplatní pásky není pěkné, ale nebylo tím nejhorším. Chleba se lámal jinde. Jak Regionální fondy, tak Regionální podnikatelský fond s dohromady 229 miliony na účtech byly prodány nebo se měly prodat lidem či firmám, s nimiž Ondřeje Dvořáka spojuje síť podnikatelských a personálních vazeb.

Zpočátku to vypadalo jinak. ILA totiž také nabízela silnou vizi, jak v Česku rozvíjet rizikový kapitál. Nové Regionální fondy - v souladu s původními záměry PHARE - měly peníze vkládat do malých nebo středních podniků v ohrožených regionech, které " teprve začínají, a přitom už mají připravený produkt, vedení i marketing na jasně vymezeném trhu (start-up capital). Prostředky by tekly taky do inovací, vědy a vysokým školám, kde by fondy financovaly prototypy výrobků, pro něž teprve v budoucnu vznikne firma, která je bude nabízet (seed capital).

Okolo těchto rizikových fondů se měl nabalovat další a další venture kapitál. ILA řadu takových jednání vedla (např. ČS, EIF, EIB, EBRD) a vypadlo to nadějně.

Od letošního června je majitelem ILA již pouze starší z bratrů Ivan a firma zároveň ukončila své angažmá v kauze.

E06_0222.gif ()


ZLATÁ AKCIE. Sérii pochybných transakcí okolo Regionálních fondů uvedla do pohybu banální skutečnost - to, že byly vůbec vytvořeny. V zásadě se to mohlo stát dvěma způsoby. Novou akciovou společnost mohl založit stát, ale její schvalování vládou by se zřejmě vleklo řadu měsíců. Jejich architekti proto zvolili rychlejší cestu, že Regionální fondy zřídí jako svou dceru již existující Českomoravský podnikatelský fond - a ten jejich akcie zdarma předá do přímého vlastnictví MMR pomocí darovací smlouvy. Projekt však nepočítal s možností, že některá strana takovou darovací smlouvu nepodepíše. Právě tady se otevřela ona zmíněná milimetrová právní skulina.

Nastala tak nejhorší varianta a Regionální fondy se ze státního vlivu vymkly i se 144 miliony z původních peněz PHARE.

Proberme si tedy podrobněji, jak to bylo. Regionální fondy, nový subjekt, který byl lidmi okolo Formana očekáván s takovou nadějí, vznikly v září 2004. Kromě 144 milionů v hotovosti, které jim nadělil do vínku mateřský fond, sem měl být převeden i zůstatek z Regionálního podnikatelského fondu.

TO NIKOHO NENAPADLO. Likvidátor Dvořák jednal podle projektu a v krátké době vypracoval darovací smlouvu mezi fondem a ministerstvem; za fond ji podepsal 20. října 2004. MMR ale z nějakého důvodu mlčelo a svůj podpis nepřipojilo.

"Že by darování akcií mohlo tvořit problematický bod, to nikoho nenapadlo. Pro situaci, kdy ministerstvo nebude akcie přebírat, jsme nebyli dostatečně chráněni," vysvětluje Špaček, který tehdy působil jako poradce ministra pro místní rozvoj a potom likvidátor nadace.

Akcie Regionálních fondů byly technicky sloučeny do jediné, tzv. hromadné nebo zlaté akcie, kterou podepsal Petr Forman. Proč ministerstvo s jejím převzetím otálelo, to je jedna ze záhad, která se dnes stala předmětem vyšetřování. Současná mluvčí MMR Radka Burketová po různých konzultacích k otázce Ekonomu napsala: "S ohledem na vývoj ve struktuře Nadace pro rozvoj regionů bylo nezbytné věnovat čas na řádné prověření rizik - zejména, zda případným převzetím akcie nedojde k legalizaci předchozího jednání, jaké majetkové hodnoty akcie představuje, je-li vydána řádně a v souladu s právem (nebyla fyzicky předložena u návrhu smlouvy)."

FORTUNA. Času k takovému prověřování Ondřej Dvořák ministerským úředníkům doopravdy mnoho neposkytl: už v prosinci převedl jak Českomoravský podnikatelský fond (hodnota asi 1 mil. Kč), tak Regionální fondy se 144 mil. Kč na kontě do společnosti Regionální inovační agentura Příbram - údajně bez předchozího souhlasu nebo vědomí ministerstva. Tím odstartovala další dramata. S odstupem doby se zdá, že kdyby MMR tenkrát nepostupovalo tak liknavě, mohlo jim předejít - před prodejem fondů by "prověřování" nebylo zas tak složité, po něm už se nelze váhání ministerstva příliš divit.

Příbramská agentura dala na dřevo pouhý 1 milion korun. Způsob, jak vypořádat zbytek, se měl teprve stanovit. Jednatelé firmy Pavel Bašta a Josef Šmejkal se zavázali, že buď Regionální fondy i s financemi během asi jednoho roku bezúplatně převedou na MMR, anebo do března 2006 doplatí 144 mil. Kč. Důležité je, že v mezidobí měly být akcie uloženy v úschově u advokáta Tomáše Uzla a že akcionářská práva si k nim stále drželo MMR. Fyzicky si je však od advokáta mohlo vyzvednout až po předložení podepsané darovací smlouvy. Jenže za několik měsíců vyšlo najevo, že Dvořák zlatou akcii k Uzlovi vůbec nedal. (Policie ji vloni na podzim pracně hledala.)

Pak se již události rozeběhly zcela jiným směrem. Vypadá to, že příbramská agentura byla jenom nastrčená společnost - hned 14. března 2005 totiž přeprodala fondy i s bankovním účtem do rukou Kamily Jarošové. Kupní cenu 1,1 mil. Kč za ni však zaplatila pražská firma Fortuna Hotels.

Zhruba ve stejné době se přece jenom MMR rozhoupalo a tehdejší ministr pro místní rozvoj Paroubek darovací smlouvu podepsal a ministerstvo začalo po novopečené majitelce fondů zlatou akcii vymáhat. Ale Jarošová odepsala, že pro takové darování nevidí důvod a že ani do budoucna nehodlá uzavírat žádnou smlouvu, na jejímž základě by měla k Regionálním fondům pozbýt vlastnické právo. Ministerstvo si mělo vzpomenout dřív, teď už je pozdě.

A konečně v září se Jarošová chystala vyměnit mercedes za trabanta: akcie Regionálních fondů, reprezentující hotové peníze, chtěla vyměnit za cenné papíry Fortuny splatné v roce 2013.

Převody měly proběhnout do roku 2007 a zřejmě zůstaly jenom na papíře, neboť krátce po podpisu smlouvy mezi Jarošovou a Fortuna Hotels zasáhla policie. Kdy, jak a proč hodlala společnost Fortuna Hotels Regionální fondy bezúplatně vrátit do rukou MMR, se Ekonomu nepodařilo zjistit.

Fortuna Hotels je akciovka, která mimo jiné provozuje osm lukrativních hotelů včetně čtyřhvězdičkového Clarionu. Dnes je to údajně i střechová společnost pro spotřební družstvo Včela a s ním spřízněnou firmu Czech Property Investments (CPI), která zase vede skupinu možná dvaceti dalších společností. Generálním ředitelem CPI a šéfem dozorčí rady Včely je Ondřej Dvořák. V roce 2002 také vedl dozorčí radu ve Fortuně a patřilo mu v ní i 21 procent akcií. Zasedá i v orgánech řady dalších firem skupiny.

Významným akcionářem Fortuny nebo CPI a zároveň většinový člen Včely je také Robert Hrdina, muž, který koupil Regionální podnikatelský fond a nyní čelí podezření, že přes Jarošovou usiloval také o Regionální fondy.

Právě v CPI dříve tato mladá žena se středoškolským vzděláním patrně na zkrácený úvazek pracovala.

E06_0224.gif ()


HRDINNÝ BYZNYS. Samotná koupě Regionálního podnikatelského fondu proběhla loni v únoru a na první pohled vypadá neméně divně.

Likvidátor Radim Špaček totiž Hrdinovi prodal fond s 85 miliony korun na kontě za pouhých 58 mil. Kč. (Ten je sice nezaplatil, ale za obchod se zaručila J & T Banka, takže stát posléze 58 milionů dostal od ní.)

Jenže obchod má i druhou stranu mince. Konto sice existovalo, ale jeho 85 milionů zčásti tvořily jen virtuální peníze. Fond měl totiž také závazky ve výši přes 32 mil. Kč, takže jeho účetní hodnota činila asi jen 53 mil. Kč. Tržní odhad zněl dokonce jen na 48 milionů. Proto může Špaček s úspěchem tvrdit, že stát by mohl být spokojen, protože fond prodal velmi výhodně: "Takové nabídce jsem nemohl nevyhovět."

Nemuselo to být nevýhodné ani pro Roberta Hrdinu. Těch 32 milionů bylo určeno pro Czech Venture Partners, správce fondů z časů, kdy se ještě věnovaly rizikovému kapitálu v tom původním slova smyslu.

"V prosinci 2004, na zasedání Rady nadace, bylo schváleno, že požadavky Czech Venture Partners mají být uspokojeny. Měly se proto detailně vyčíslit," vzpomíná Špaček. Hrdina jako soukromý podnikatel byl podle něj v nepoměrně lepší pozici než státní úředníci a mohl při jednání se správci dosáhnout nějakého kompromisu.

Jaké byly skutečné Hrdinovy záměry, nelze dobře říct. Jakmile totiž Regionální podnikatelský fond koupil, začal dělat věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Jednatelkou fondu s 85 miliony v hotovosti jmenoval 17. února 2005 Květoslavu Foersterovou, která dochodila jenom základní školu a podle zasvěceného zdroje pocházela z okrajového sociálního prostředí. S ní přitom Hrdina spolupracoval již déle - v roce 2003 ji jmenoval jednatelkou své obchodní firmy Ječmeniště.

Může se říct "bílý kůň" - ale proč byl vlastně zapotřebí?

Foersterová nelenila a už v den svého jmenování převedla 85 mil. Kč z účtu Regionálního podnikatelského fondu u J & T Banky na společnost The Product & Service Company s kontem u téže banky. Tuto americkou firmu, zapsanou v daňovém ráji státu Delaware, zastupuje jako jednatel anglický advokát Anthony Maurice Seddon. Uvedených 85 milionů se na novém účtu ani neohřálo, přestěhovalo se během několika hodin na vnitřní účet J & T, a odtud dokličkovalo na účet britské společnosti Asia Pacific Securities & Trading Limited, již opět zastupuje Seddon.

Kdo je Seddon? Tento britský právník nemá kancelář jen v Londýně, ale taky v Praze na Starém Městě. Dlouhodobě spolupracuje s Fortunou Hotels a CPI. Společnost Asia Pacific je dokonce jejich akcionářem.

Za týden Asia Pacific vrátila J & T Bance 58 mil. Kč na uhrazení nákupu Regionálního podnikatelského fondu. Kde je zbývajících 27 milionů, nemůžeme vědět. Víme jenom, že podobné prostředky firma odeslala na účet Welpromy, spřízněné s CPI.

Jinak se policii podařilo většinu peněz z projektu PHARE dohledat. Špaček míní, že by se Regionální fondy ještě mohly rozjet. Pokud je on nebo například Forman nevinný, jejich lidské neštěstí nikdo neodčiní. Taky jim nikdo nevrátí dobré jméno. "Mým hlavním omylem bylo, že jsem se vůbec se státem zapletl," říká dnes.

Související