Zdeněk Tůma: EURO není spása, ale nutnost

Česká národní banka v posledním půl roce zveřejnila dvě studie, které se týkají zavedení jednotné měny v České republice. V jedné naléhá na to, aby se euro přijalo co nejdříve, v druhé však varuje před urychleným zavedením povinného předvstupního mechanismu měnové politiky tzv. ERM II. Proč máte tak rozdílný pohled na tyto dvě stránky jednoho problému?

Pro nás je důležité, abychom v okamžiku rozhodnutí o přijetí ERM II viděli jasně definovaný výstup, kterým je přijetí jednotné měny po dvou letech našeho fungování v tomto mechanismu. Samotné ERM II nepovažujeme za nějaký skvělý systém, který by byl lepší než to, na čem se v Česku šest let pracuje. Nehrneme se do střídání platformy pro měnovou politiku. A za klíčové považujeme přijetí eura.

Kdy bude přijetí eura reálné?

Záleží na tom, v jakém stavu budou veřejné finance v roce 2005 až 2006. Pokud vláda bude schopna prezentovat rozumnou strategii, pak, i když bude deficit mezi 3,5 až 4 % HDP a bude zřejmé, že další kroky vlády povedou ke snížení deficitu, nevidím v přijetí eura potažmo v zavedení ERM II žádný problém. Pokud ale taková strategie tady nebude, a tím pádem nebude jasné, kdy přijmeme euro, zavedení předvstupního měnového mechanismu bych nedoporučoval.

Někteří experti však poukazují na to, že svázání měny v mechanismu ERM II může vládu dotlačit k lepší strategii v oblasti veřejných financí. Sdílí tento názor i ČNB?

Není možné si koupit disciplínu vlády změnou měnové politiky. Máme s tím vlastní zkušenosti. Koneckonců po mnoho let zde fungoval režim pevného kurzu a rozhodně se nedá říci, že by vedl k disciplíně vlády. Ta buď něco chce udělat, nebo nechce. Nemyslím si, že je úkolem centrální banky volit takovou měnovou politiku, která by nutila vládu k nějakým krokům.

Pokud ale ostatní kandidátské země budou s přijetím eura spěchat a my ne, nemůže to poškodit Česko?

Zavedení eura je politicko ekonomická otázka. Není pochyb o tom, že pokud bychom začali výrazně zaostávat a pokud by zde neexistovala jasná strategie, která by naznačila, že během jednoho až dvou let budeme schopni dostihnout ostatní země, potom to může negativně ovlivnit vnímání investorů. Důsledkem by mohly být i kurzové turbulence. Ale to platí obecně. Spíš bych řešil zaostávání ekonomiky a ne to, co mají ostatní země či nikoliv.

Co když ale ostatní země zavedou dříve i nezbytné "svázání" měny v systému ERM II? Nebude právě toto mít negativní vliv?

Nemyslím si, že by trh vnímal ERM II jako nějaký úžasný systém. Velmi hezkým příkladem jsou severské země. Vedle sebe zde leží Finsko, Švédsko, Dánsko a Norsko a všechny tyto státy mají odlišný systém měnové politiky. Norové nejsou ani členy EU, Finové velmi dobře fungují s eurem, Dánové mají pevný kurz a Švédové cílují inflaci. Přes odlišné měnové systémy jde ale o prosperující země.

Znovu bych proto zdůraznil, že nelze v tom či onom modelu měnové politiky spatřovat spásu. Záleží především na konkurenceschopnosti ekonomiky a sladění politik jako celku. Jestliže země nebude konkurenceschopná, pak ji měnová politika rozhodně nezachrání. Pokud bude ekonomika pracovat dobře, pak může prosperovat s eurem, ale jak ukazuje případ Švédska, může dobře fungovat i bez něj. Jednotná měna není spásou, spíš jde o další milník v našem procesu přistoupení k Evropě.

Předvstupní mechanismus je prozatím definován jako pohyb kurzu měny v pásmu I15 procent. Pro přijetí eura je však nezbytné dodržet podmínku kurzové stability, která je definována jako dvouletý pohyb kurzu v úzkém rozpětí I2,25 procenta. Nakolik je podmínka dodržení úzkého pásma změnou pravidel v průběhu hry?

Je to spíš o interpretaci pravidel. Podle názoru Evropské komise je systém ERM II s širokým pásmem dostatečně zajímavý, aby s ním země mohla pracovat i víc než dva roky. Tzv. úzké pásmo je pak podle představitelů EMU jen "klasickou" definicí stabilního kurzu, který je nezbytný až v době před přijetím eura.

V pohledu na systém ERM II i na kurzovou stabilitu se však s evropskými představiteli rozcházíme. Podle mého názoru se pohled na kurz a jeho vývoj do značné míry přeceňuje. To, oč kráčí, je stabilita hospodářství jako celku. Hodnocení kurzové stability, tak jak o něm dnes mluví Evropská komise, je důsledkem počátků eura a situace jeho vzniku a měnových politik před deseti - patnácti lety. Ty byly obvykle postaveny na stabilitě kurzu a na multilaterálních kurzových režimech a fixaci kurzu. Dnes je však situace úplně jiná. Umím si například představit, že zůstane stanoveno úzké pásmo, které však bude interpretováno podobně jako například inflační cíl. To jest, že může dojít k určitým šokům, které však nejsou způsobeny chybami v domácí politice. Například, pokud dojde k výrazným výkyvům kurzu mezi eurem a dolarem, které následně ovlivní i domácí měnu, pak by bylo naprosto nesmyslné penalizovat ekonomiku a tlačit ji, aby kurz za každou cenu udržela v pásmu. To je vyslovený ekonomický nesmysl a domnívám se, že nic takového nemůže nikdo rozumný požadovat. Nemá smysl snažit se reagovat intervencí jenom proto, že kurz o pár desetinek překmitne z daného pásma pod vlivem exogenních šoků.

Jak se na tento názor dívají evropští představitelé? Souhlasí s vaší definicí kurzové stability?

Diskuse je teprve na začátku. Bavíme se o tom při různých jednáních, ale teprve nyní, kdy je jasný náš vstup do EU, jsme vnímáni jako regulerní partneři. Očekávám, že tyto debaty dostanou novou dynamiku ve chvíli, kdy některé země vstoupí do systému ERM II. Což lze například u pobaltských zemí očekávat velmi záhy po vstupu do EU.

Vznáší proti současnému pohledu na kurz námitky i ostatní kandidátské země?

Mezi přistupujícími zeměmi platí, že v drtivé většině nesouhlasí s postojem Evropské komise a ECB, které interpretují kurzové pásmo jako velmi úzké. Nemáme ani pozitivní názor na ERM II a nedomníváme se, že by tento systém byl natolik úžasný, že bychom měli co nejdříve opustit vlastní měnové politiky, které ve většině zemí docela dobře fungují.

Musíme si uvědomit, že řada stávajících členů měnové unie má pozitivní historickou zkušenost s fixními kurzy, ale zároveň jsou zde i zkušenosti varovné. Víme, že původní mechanismus měnových kurzů nebyl dostatečně flexibilní, což posléze vedlo k tomu, že z něj musely vystoupit Velká Británie a Itálie. To samozřejmě neznamená, že současná modernější verze systému ERM II je špatná. Má dvě důležité dimenze, které jej odlišují od běžného režimu pevného kurzu: a to je definovaný výstup přijetím eura a také to, že lze v případě spekulativních útoků očekávat podporu od ostatních zemí. V tom jsou jeho přednosti. Stále však platí, že současná situace je odlišná od té, která byla v době vzniku tohoto systému v 80. a 90. letech.

K tomu lze přidat i argument, že i měnová politika Evropské centrální banky je v podstatě založena na cílování inflace. Pokud máme podobnou politiku i my, pak nemá příliš smysl skákat do jiných režimů a potom se vracet zpátky. Dnes jsme kompatibilní s Evropskou centrální bankou a měnová politika funguje dobře. Ale beru to tak, že jsou stanovena určitá pravidla hry a že systémem ERM II budeme muset projít. Mám za to, že by bylo dobré volit novou interpretaci.

Podobný problém může nastat při snaze splnit podmínku cenové stability. Nemáte pocit, že snažit se udržet inflaci podle Maastrichtu za současných podmínek může představovat spíše hrozbu deflace než podporu ekonomiky?

V době, kdy byla definována maastrichtská kritéria, byla zvolena určitá aproximace makroekonomické stability, která odrážela tehdejší situaci, tj. konvergenci měnových politik v jednotlivých zemích. V okamžiku, kdy máme jednotnou měnovou politiku, tak některá kritéria téměř ztrácejí smysl. Tehdy například platilo, že země s úspěšnou měnovou politikou budou mít relativně nízkou inflaci, a proto mělo smysl, aby ostatní země cílovaly inflaci k podobným hodnotám.

Současná situace je však odlišná. Pokud se některá země ocitne v situaci, kdy ekonomicky neroste, přestává být konkurenceschopná a začíná být stahována ne nutně do deflace, ale i na velmi nízké úrovně cenového růstu. Nemá smysl, abychom cílili k takovýmto hladinám. Což je ovšem opět předmětem budoucí debaty. Je však potřeba si uvědomit, že maastrichtská kritéria jsou nástrojem hodnocení. Neznamená to však, že někdo bude odškrtávat země, zda prospívají či neprospívají, výhradně pouze podle jednoho čísla.

Pokud nejsou podle vás maastrichtská kritéria zcela jednoznačná, pak by neměl být ani takový problém se splněním podmínky v případě veřejných financí. Ostatně s jejich deficitem se potýkají i některé země eurozóny.

Vždy musí platit, že by nemělo docházet ke zvyšování zadlužení na úkor budoucích generací. Lze určitě diskutovat o tom, nakolik daná kritéria pro vývoj veřejných financí odpovídají současné situaci. Například máme striktně stanoveno pravidlo, že by deficit veřejných financí neměl překročit tři procenta HDP. Fakticky je to pravidlo o tom, že by deficit měl být v době ekonomického růstu vyrovnaný a jenom ve fázi poklesu by měl existovat prostor pro vyrovnávací mechanismy veřejných financí. Potíž je v tom, že s cílem spustit projekt euro se nad splněním kritérií leckdy přivřely oči. V okamžiku, kdy se Evropa dostala do obtížné situace, je to problém.

Lze si představit jinak definovaná pravidla. Například požadavek strukturálně vyrovnaného rozpočtu, přičemž by bylo řečeno, jak se má očistit o vliv hospodářského cyklu. To by asi dávalo větší smysl. Záleží však na struktuře ekonomiky a na tom, jak jsou nastaveny sociální systémy. Rozhodně by však jiná definice těchto kritérií neznamenala, že se opustí požadavek na udržitelný vývoj veřejných financí.


Zdeněk Tůma se narodil v roce 1960, vystudoval fakultu obchodní na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po ukončení studia pracoval na VŠE a v roce 1986 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV. V letech 1993-1995 byl poradcem ministra průmyslu a obchodu, od roku 1995 působil jako hlavní ekonom Patria Finance. V letech 1998-1999 pracoval jako výkonný ředitel Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Od 13. února 1999 byl jmenován viceguvernérem České národní banky, od 1. prosince 2000 je guvernérem České národní banky.